Most přes Dyji už země nerozděluje. Přeshraniční spolupráci Rakousku umožňují evropské peníze

Naše terénní auto si klestí cestu větvemi, aby se dostalo k cíli. Za volantem sedí takzvaný ranger, s nímž míříme do srdce národního parku Thayatal.

„Bez Evropské unie by tu spousta věcí nebyla. Třeba náš visutý most, vyhlídková věž a podobně. Všechno stojí na projektech, ve kterých jsou evropské peníze. Jasně, park by existoval, ale třeba infrastruktura bez nich ne,“ tvrdí Robert Müllner, místní ranger.

Vystupujeme u břehu Dyje a stoupáme na vyhlídku. Kdesi kolem nás se schovávají orli mořští a možná i pár divokých koček.

Čtěte také

Rovnováha v přírodě neexistuje. Naděje je tam, kde se ruší meliorace a vrací se mokřiny, říká dramaturg seriálu Magické hlubiny

Správa parku chce všechno nechat jen na přírodě, někdy se jí ale musí pomoct. „Koukni, tak třeba ryby. V řece jsou usazeniny a s tím se nedá nic dělat. Tak jsme s českými kolegy z parku Podyjí vymysleli společný projekt, a na dno jsme rozsypali kamení, aby to pro faunu bylo přívětivější. A zase, financovala to EU. Podobných věcí je tu spousta,“ vysvětluje Müllner.

Robert je místní rodák a patriot. Hned několikrát zavzpomíná na doby, kdy se na druhé straně řeky táhla Železná opona a hlídali ji českoslovenští vojáci. A taky na pandemii a další uzavírku hranic. „V Evropě jsou síly, co chtějí, aby se ještě víc propojila. Podle mě? Samozřejmě! Jenže pořád a pořád se objevují také nějací nacionalisti, co by nejradši celé Rakousko obehnali zdí,“ popisuje ranger.

Most dvou odstínů

Dole pod námi šumí Dyje, která vyznačuje dnes už neviditelnou hranici. V paměti místních je hranice uložená, ovšem jako něco už překonaného.

„Byl jsem u toho, když se hranice konečně otevřely. V Kleinhaugsdorfu jsme hned od půlnoci, kdy to začalo platit, vyhlíželi první Čechy. Bylo asi padesát, všichni odsud z regionu, a říkali jsme si, že určitě přijede nějaká maličká škodovka. Trvalo to tak čtyřicet minut – ale jako první to bylo nějaké sportovní auto s mladíkem a blondýnou, rozhodně to nebyl takový ten typický Čech, jak jsme si ho představovali. Ale měli jsme radost a hned jsme otevírali sekt, abychom si připili,“ vypráví Christian Übl, ředitel národního parku Thayatal.

Čtěte také

Zaniklé obce jsou fenomén Krušnohoří. Pět set let tam žili lidé, energie z těch míst nezmizela, vypráví spisovatel

Stojíme na starém mostě u města Hardegg, jehož ocelová konstrukce kdysi stála přímo uprostřed rakouské říše. Po pádu monarchie oddělovala nově vzniklé republiky a později ohraničovala dva znepřátelené světy.

„Nejdřív se vytrhala prkna jen na československé straně mostu, postupně se pak odmontovala i na té naší. Rakousko se ještě nějakou dobu o svou půlku staralo, ale pak ji nechalo svému osudu. Legrační je, že most je doteď rozdělený napůl – Češi a Rakušané se pořád neumí domluvit na tom, aby se celé zábradlí natřelo stejným odstínem. Už je to taková tradice, každá půlka má trochu jinou barvu,“ poukazuje Übl na olivově zelený nátěr, který na české straně přechází v barvu měděnky.

Jinak si ale Christian Übl sousedské vztahy pochvaluje. Pomáhají tomu právě i evropské projekty: jeden z mála způsobů, jak na společné nápady získat peníze. „Oba naše národní parky využívají program Interreg, ze kterého platíme věci spojené s ochranou přírody, nebo i s nabídkou pro návštěvníky. Druhý most jsme tu mohli zbudovat právě díky Interregu a jsme rádi, že tento program existuje, protože dost vylepšuje rozpočet parku. Některé investice by se bez něj neobešly, protože peníze prostě nejsou,“ uzavírá.